|
Důvody, proč jsme se stali příslušníky společenství sběratelů hygienicky baleného cukru, jsou u každého z nás různé a není třeba je podrobně probírat. Jsme prostě parta lidí, kteří našli zálibu v soustřeďování věcí a informací souvisejících nějak se slazením jako takovým.
Soubor předmětů, který je výsledkem takového snažení, nemusí být ještě pokládán za sbírku. Tou se stane teprve tehdy, dáme-li mu určitý řád a přehledné uspořádání. Protože to může být u začínajících sběratelů problém a protože není nutno, aby objevovali již objevené, rozhodli jsme se sepsat toto povídání, které by jim mohlo dát určité vodítko, jak na to. Předem upozorňujeme, že názory zde vyslovené nelze pokládat za jediné, naprosté a nepochybné pravdy.
CO VLASTNĚ SBÍRÁME?
Většina sběratelů, pomine-li předměty související se slazením spíš doplňkově jako jsou např. formy na homole, modely cukrovarů, novinové výstřižky, potravinové lístky na cukr, pohlednice cukrovarů apod., odpoví na otázku v nadpisu zcela automaticky: „No přece cukry!“ Podívejme se tedy, co jsou to vlastně ty „cukry“.
V převážné většině jsme laikové a sladidly na vědecké úrovni se nezabýváme. Nezabalená sladidla (přírodní i umělá) nám proto moc neříkají a ponecháváme je raději profesionálům, kteří naštěstí také v našich řadách jsou. Ale co ta zabalená? Někteří z nás sbírají i větší balení – krabice s kostkami, kilové sáčky s krystalovým cukrem i pytle od 50 kg balení, homole a vanilkový nebo želírovací cukr. To vše ovšem vyžaduje dost místa na uskladnění, a proto je mnozí sběratelé sbírají jen příležitostně pro zpestření své sbírky.
Dohodněme se proto, že pro účely našeho koníčka a dalšího výkladu budeme pokládat za cukry drobná (jednoporcová) hygienická balení sladidel (cca 2,5 – 15 g) v pevném skupenství; ta totiž sbíráme všichni. To pevné skupenství zdůrazňujeme proto, že existují i jednoporcová balení jedlých sirobů (tekutých cukrů); v našich krajích jsou však naprostou raritou a nemá valný smysl se tu jimi podrobně obírat.
Díky obecnějšímu termínu „sladidla“ nemusíme rozlišovat, zda balení obsahuje přírodní cukr, který je podle citovaného slovníku také sladidlem, nebo sladidlo umělé či dokonce nějaký ten odlehčený čili „light“ cukr tj. směs přírodního cukru a umělého sladidla (u toho bychom stejně měli problémy rozhodnout, kdy to ještě je a kdy už to není cukr). Pravda, někteří sběratelé balená umělá sladidla nesbírají, protože je nepovažují za „cukry“. Z hlediska odborného mají pravdu, cukry čili sacharidy jsou něco zcela jiného.
Existují samozřejmě předpisy a normy, stanovující náležitosti hygienického balení. Pro naše účely však postačí, budeme-li za hygienické pokládat takové balení, při jehož výrobě se obsahu určeného ke spotřebě nedotkla lidská ruka. Pro kusový cukr (zpravidla kostičky, ale i jiné tvary) ručně pro nás zabalený našimi kolegy, to neplatí, protože není určen ke slazení.
DŮLEŽITÝ JE OBSAH…
Pomineme-li umělá sladidla, která se vyrábějí a balí v prášku nebo v tabletkách, je obsahem balení cukr, a to buď kostkový, nebo sypký (krupice, písek, krystal a občas i kandys – velké bílé či světlehnědé ba až skoro černé krystaly cukru). Cukrem se rozumí zpravidla sacharóza tj. cukr řepný nebo třtinový (z hlediska chemického složení mezi nimi není rozdíl), může to však být např. i fruktóza (ovocný cukr), palmový cukr nebo cukr javorový. Přesnou klasifikaci a požadavky na jakost uvádí vyhláška Ministerstva zemědělství č. 76/2003 Sb.
Ještě před několika desítkami let se balil jen cukr bílý, rafinovaný. Odborníci na zdravou výživu a vyznavači návratu k přírodě však začali propagovat konzumaci cukru surového tj. nerafinovaného, neboť obsahuje některé zdraví prospěšné minerály a naopak postrádá jiné, údajně nezdravé látky, vnikající do cukru v procesu rafinace. Výrobci rychle zareagovali (proč také ne, vypuštěním rafinace se výroba zlevní) a na trh dodávají také balený cukr nazývaný hnědý nebo surový, a to jak sypký, tak ve formě kostek. Někteří však tak trochu podvádějí a za hnědý cukr vydávají i rafinovaný krystal obarvený hnědým sirupem.
…ALE TAKÉ FORMA
Hygienicky balený cukr lze pro účely sbírky rozdělit z hlediska formy (tvaru, vzhledu) balení do pěti základních skupin:
· Kostkový (kusový) cukr: Jedna nebo dvě kostky jsou zabalené v jednom obalu. Dříve se v některých zemích (Německo, Holandsko, Československo aj.) používaly obaly dva – spodní, základní, zajišťující vlastní ochranu výrobku (býval i z pergamenového papíru), a potištěný přebal z obyčejného papíru, mající zpravidla reklamní poslání. Papírový obal je čtyřúhelníkový a uzavírá se lepením. Některé kostky se balí i do nekonečné hadice z papíru nebo z umělé hmoty (Švýcarsko, Británie, Skandinávie aj.), jednotlivá balení jsou pak oddělována a uzavřena svarem. Kostky zabalené do skládací krabičky (u nás od firmy Přádková) jsou určeny hlavně pro reprezentaci a sběratele, protože jejich výroba je ve srovnání s běžně balenými kostkami nákladná. Dnešní kostky už váží většinou jen 5 gramů, vyrábějí se však i těžší, záleží na „sladivosti“ spotřebitelů; pověstné jsou balené kostky z bývalého SSSR, které vážily 15 g.
· Sáčky: Výsledný tvar balení je výrazně plochý obdélník nebo čtverec připomínající polštářek. Ještě v osmdesátých letech se někde strojově balilo do lepených obálek s chlopní, která se po naplnění sáčku přehnula a přilepila. Takovéto sáčky jsou dodnes k dostání na sběratelských burzách. Dnes však převládá balení na hadicových balicích strojích, které vytvářejí z jednoho nebo dvou pásů obalového materiálu nekonečnou hadici, plní ji a oddělují ploché sáčky, které uzavírají tzv. svarem. Materiálem je zpravidla speciální papír (někdy zevnitř opatřený vrstvičkou umělé hmoty na ochranu před vlhkostí), někdy i plastová fólie (Itálie). V minulosti nebyly výjimkou sáčky o hmotnosti přes 10 gramů, postupně však jejich hmotnost klesala na 7 a 5 gramů a v některých zemích (např. v USA či Kanadě skoro vždy) najdeme i sáčky o hmotnosti 2,5 gramu. Také u nás se již objevila tří a čtyřgramová balení.
· Tyčky (sběratelský název podle anglického „sticks“; naši výrobci užívají rovněž označení „trubičky“, „stiksy“, „tyčinky“ či „ruličky“): Připomínají buclaté válečky uzavřené na delších koncích širokým svarem. Vznikly na základě rozumné úvahy, že na stejné množství cukru je při zabalení do válečku potřeba podstatně méně papíru, čímž se šetří náklady a životní prostředí. Hmotnost tyčky bývá zpravidla 5 gramů, někdy i vyšší, ale např. v Bulharsku také jen 2,5 či 2 gramy.
· Pyramidky, vrtulky (sběratelský název není ustálen; někteří naši výrobci používají název „trojhránek“, i když výrobek má jen dvě hrany): Obal ve tvaru nekonečné hadice je po naplnění uzavírán tzv. křížovým svarem (svary na koncích jsou na sebe kolmé), čímž vznikne nezaměnitelný tvar (jakýsi zaoblený čtyřstěn), tolik „oblíbený“ sběrateli.
· Ostatní tvary: Většinou jde o sáčky jiného než obdélníkového nebo čtvercového tvaru – např. trojúhelníčky z Černé Hory, zvláštně tvarované chorvatské cukry, tzv. tazzilly (italské sáčky ve tvaru šálku „tazzo“) aj. Sem lze zahrnout také tzv. campingové balení tj. dva spojené lehce oddělitelné sáčky, protože někteří sběratelé je nechávají ve sbírce pohromadě, dále drobné krabičky naplněné sypkým cukrem a balení, v nichž je k cukru hygienicky přibalena i lžička.
KDE BRÁT SBĚRATELSKÝ MATERIÁL?
Každý z nás si cukříky sbírá sám při návštěvě různých pohostinských a jiných podniků. Ti méně odvážní si objednají kávu (čaj, grog), neosladí ji a cukříky si odnesou. Je nutno podotknout, že se za to není třeba stydět a brát nějaký ohled na šklebící se obsluhu, protože odnášené cukříky jsme si řádně zaplatili a jsou tedy naše. Najdeme-li odvahu, můžeme personál o další cukříky požádat nebo si je zkusit od něj koupit. Takovou koupi nelze pokládat za mrzkou komercializaci, protože nekupujeme od sběratele. Cukříky přece také běžně nakupujeme v obchodě doma i v zahraničí. Odvážní „lovci“ se personálu neptají a cukříky vystavené nebo ponechané na stole předchozím zákazníkem prostě seberou; sbírání se pak stává téměř adrenalinovým sportem.
Protože nikdo sám všechno neoběhá, je dobré si vytvořit více či méně rozsáhlou síť zvědů, kteří nám cukříky nosí z dovolené, služebních cest a tak. Shánění a přinášení cukříků časem zvědy zaujme (někteří si s sebou nosí z domova i náhradní cukr na oslazení) a pokud je sběratel řádně poučí a vycvičí, mohou tvořit vydatný zdroj materiálu pro jeho sbírku I zvědové si časem najdou své zvědy a ti zase své, takže jejich síť, v jejímž středu sedí sběratel jako pavouk, utěšeně roste a záběr se zvětšuje.
Při výcviku je nezbytné zvěda chválit, chválit a chválit, a to i když nám přinese jen úplně obyčejné cukry. Příště třeba padne na něco zajímavého. Zpočátku není dobré mít přehnané požadavky, teprve když se zvěd do své funkce řádně zakousne, je možno mu nenápadně vysvětlit, že zejména cukry ze zahraničí bereme v jakémkoliv množství, protože musíme myslet i na kamarády. Se zvědy jsou ovšem i problémy. Ti, kteří sladí, nosí často nádherné cukříky, ale vysypané a ještě ke všemu potrhané. Ideální je, je-li zvěd současně sběratelem cukrů.
Další možností je navázat osobní kontakty s balírnami a získávat od nich materiál zdarma. To se ovšem nepodaří každému, výrobci jsou nepřející a vzorky své produkce vám většinou nepošlou. Ve výhodě jsou velcí a zavedení sběratelé. Je samozřejmě možné nechat si vyrobit své vlastní cukry a řádně za ně výrobci zaplatit.
Cukry je možné získat i na sběratelských burzách a setkáních, přičemž platí dvě zásady: nevyměňuje se „kus za kus“ (každý si vezme, co se mu líbí, a nabídne, co má) a za cukříky se mezi sběrateli neplatí. To je bohužel ideální stav, který je v posledních letech poněkud nahlodáván. Začíná se rozmáhat „podpultismus“ a i na burzách mění někteří sběratelé jen série za série
Něco jiného je, když výrobu např. série objedná a zaplatí klub, protože každý člen dostane z dodávky určitou část zdarma. Potřebuje-li cukříků víc, prodá mu je klub za výrobní cenu – je to tedy totéž, jako by si je objednal v balírně sám. Při korespondenční výměně záleží na dohodě účastníků, ale ani tady by se asi nemělo obchodovat.
Někdy se podaří získat zajímavé cukříky z pozůstalosti, z likvidované sbírky nebo na burzách jiných sběratelských oborů. Hodně staré cukry většinou ani jinak získat nelze, i když šťastné nálezy na půdách nejsou vyloučeny. Zpravidla je za ně nutno zaplatit, protože ti, kdo takové cukry nabízejí, nejsou sběratelé baleného cukru a naší zásadou nevýdělečnosti nejsou vázáni. Cena se sjednává dohodou, nějaká pravidla či ceníky nemáme a ani o nich neuvažujeme, komerce už je i tak dost.
MATERIÁL MÁME, CO S NÍM?
Většina z nás vytváří tzv. sbírky generální, tedy sbírá všechno, i když si je vědoma toho, že „všechno“ se nasbírat nedá; to je ale problém každého sběratele čehokoliv. Snad všichni jsme začínali jako generální sběratelé. Přibývající počet cukrů a rostoucí nedostatek místa k uložení sbírky nás však staví před problém „co dál“. Řešení je několik, byť nejsou vždy ideální, a to ani ve vzájemné kombinaci.
Pomiňme řešení spočívající v tom, že prostě nebudeme dělat nic a naše sbírka nás jednoho dne buď vytlačí z našeho obydlí, nebo pro ni najdeme či vybudujeme další místo (takové případy jsou známé i od nás). Pak si musíme dříve či později vybrat ze dvou „redukčních“ řešení. Prvním z nich je rozhodnutí, že
TĚCH CUKRŮ ZAS NEMUSÍME MÍT TOLIK!
Ono totiž vlastně tak moc nezáleží na počtu nasbíraných cukříků, třebaže skoro všichni své cukříky počítáme a chlubíme se, jak nám sbírka bobtná. Má-li začínající sběratel do sbírání chuť, poměrně záhy jeho sbírka (i za nezištné pomoci zkušenějších kolegů) naroste. Důležité je, aby se snažil být skutečně sběratelem a ne jen hromaditelem.
Rozsah sbírky resp. její nárůst může výrazně omezit vhodná specializace, jejíž zaměření záleží výhradně na úvaze sběratele. Někdo soustřeďuje své úsilí na získání jen určitých cukrů a ty ostatní buď nesbírá vůbec, nebo jen okrajově. Specializace na vybrané náměty nebo obory také umožní sběrateli věnovat se jim víc do hloubky. Příkladů specializace je mnoho: někdo se specializuje na tuzemské cukry nebo na cukry z určitých zemí, cukry leteckých společností, významných výrobců kávy, podniků rychlého stravování (např. Mc Donalds), cukry s určitou tématikou (např. mašinky a vše kolem dráhy), někdo sbírá pouze série, jiný se vyhýbá baleným kostkám apod.
VYSYPÁVAT ČI NEVYSYPÁVAT?
Nechceme-li omezovat počet svých cukrů, je při nedostatku místa možné objem sbírky zredukovat a sbírat jen prázdné obaly. To znamená zbavit plné (zabalené) cukry jejich obsahu vysypáním či (v případě kostek) vybalením.
Sáčky a tyčky nelze vzhledem ke způsobu jejich uzavírání otevřít bez poškození obalu. Chceme-li je vysypat, musíme je velice opatrně a co nejnenápadněji (tj. při okraji, kde to není tak vidět) naříznout např. žiletkou či skalpelem. Najdou se lidé, kteří prostě celou horní část cukříku nastřihnou nebo dokonce odstřihnou, čímž ovšem obal podstatně znehodnotí. Vysypat vrtulky sice také lze, ale nic se tím nezíská, protože prázdný obal podrží svůj tvar a nelze jej „zplacatit“, pokud ovšem neodstřihneme celý jeden svar. Někdo to tak skutečně dělá, ale doporučit to nelze – v každém případě se přijde o kus obalu, který může nést zajímavé informace.
Otázka, zda vysypávat či ne, je pro mnohé sběratele zásadní. Rozděluje je na dva až nesmiřitelné názorové tábory a stále znovu se o ní (bez valných výsledků) diskutuje, a to nejen u nás. Nevysypávači tvrdí, že vyprázdněním obalu není naplněn účel tj. sbírání hygienicky baleného cukru a předmět sbírky se redukuje na sbírání jakýchsi papírků. Vysypávači zastávají názor, že stačí i prázdný obal, protože jde o hygienické balení a to není nutno dokumentovat obsahem. Je na každém sběrateli, aby sám zvážil následující pro a proti a rozhodl se.
Argument nevysypávačů je skutečně závažný, měla by být zachována jednota obsahu a formy. Vždyť i sebekrásnější obraz je bez rámu neúplný a pěkné šaty lépe vyniknou na (pěkné) ženě. Však také ani přesvědčení vysypávači většinou nevybalují kostky, protože cítí, že by tím zanikla jejich podstata. Ba jsou i tací, kteří do získaných prázdných obalů znovu balí kostky stejného rozměru. Cukr se navíc nekazí, lze jej skladovat po neomezenou dobu, tak proč se ho zbavovat?
Ve prospěch vysypávačů hovoří skutečnost, že prázdné obaly se daleko lépe ukládají a se sbírkou se lépe manipuluje. Vždyť při průměrné pětigramové hmotnosti jednoho sáčku váží tisícikusová sbírka pět kilo! Praskne-li ovšem plný sáček, je cukr všude. Korespondenční výměna prázdných obalů je podstatně levnější, nemluvě o vyloučení obav z neblaze proslulého „bílého prášku“ v poštovních zásilkách. S oblibou užívaný škodolibý argument o nebezpečí sežrání nevysypané sbírky mravenci však při bližším zkoumání neobstojí, protože i ve vysypaném sáčku vždy několik zrnek cukru zbude a mlsný hmyz se k nim prohlodá.
Posuzovat, zda při vytopení našeho bytu sousedy nebo při povodni dopadne lépe sbírka plných nebo prázdných obalů, raději nebudeme, v obou případech je to pohroma. Je pravda, že malé děti, které vše strkají do pusy, zaujme spíš sladký balíček než pouhý obal. Ne nepodstatnou výhodou je, že vysypaný cukr lze využít ve sběratelově domácnosti nebo k odměňování zasloužilých zvědů.
Začínajícímu sběrateli můžeme naprosto nezávazně nabídnout toto doporučení: Dostanete-li plný cukr, nevysypávejte jej, dokud vás k tomu okolnosti nepřinutí. Nepohrdněte však ani vysypaným, je-li vysypán kulturně. Unikátní staré sáčky je lepší držet plné jako doklad doby, stejně tak kostky a vrtulky. Přebytky raději nevysypávejte, mohou se hodit kolegovi, který prázdné obaly nesbírá.
KAM S NIMI?
I když má každý sběratel o uspořádání a uložení sbírky své představy, měl by respektovat tyto základní požadavky: Přehlednost sbírky, umožňující co nejsnadnější orientaci při ověřování přírůstků, logický systém řazení jednotlivých cukrů a jejich skupin, možnost snadného přeuspořádání a doplnění sbírky bez poškození exponátů a v neposlední řadě i estetiku uložení.
Ukládat cukry do jedné krabice od bot je s velkými výhradami vhodné jen při rozsahu sbírky do několika málo set kusů. Ani ukládání plných cukrů do menších krabiček není příliš šťastné. Chceme-li si je totiž prohlížet, musíme je zpravidla z krabiček vyndat a je jasné, že takováto „pasiáns“, kterou při tom s cukříky hrajeme, jejich kvalitě moc neposlouží.
Výjimkou jsou plné kostky a „vrtulky“, které se běžně ukládají do plochých krabic, ve větším množství též do šuplíčků či rámečků ve skříních k tomu speciálně zhotovených. Pokud to místo dovolí, je lepší ukládat kostky v jedné vrstvě. Kostky z kompletní série je dobré poskládat (možno i na pevnější podložku – kartón) a obalit je samolepicí potravinářskou fólií nebo je do nějaké jiné průhledné fólie zatavit; s celou sérií se pak manipuluje jako s jedním kusem. Nepříjemné ovšem je, zjistí-li se následně, že takto uložená série vlastně kompletní není a je nutno ji přebalit.
Pro ukládání sáčků (prázdných i plných) existuje celá řada možností. Jednou z nich je sáčky prostě přilepit na nějakou pevnější podložku. Vřele nedoporučujeme! Velké množství sáčků je potištěno z obou stran a po přilepení zůstane jedna strana nepřístupná. Jednou přilepený sáček buď nelze bez poškození odtrhnout vůbec, nebo se naopak odtrhne samovolně a hledejte si ho. Totéž platí i o sáčcích přilepených jen za část svého povrchu. Pozor také na použité lepidlo! Některé dokáže proniknout obalem a vytvořit na něm (někdy až časem) nepěkné skvrny. Existují samozřejmě výjimky – některé série vytvořené jako skládačky (puzzle) si sběratelé nechávají zarámovat a vypadá to velice pěkně. Nesmějí si je ovšem pověsit na sluníčko, jemu? po určité době potisk neodolá a „vyšisuje se“.
Další možností je zakládat cukry do fotografických růžků. To sice umožňuje dávat k sobě cukříky „naležato“ i „nastojato“ a v případě potřeby je bez poškození různě přeskupovat, je to ovšem nesmírně pracné a opět není snadno dostupná druhá strana. Nalepené růžky navíc ne vždy řádně drží a na plné sáčky se pro jejich váhu a tloušťku příliš nehodí. Tuto metodu je výhodné použít při vytváření reprezentační kolekce (panelu) pro výstavku.
Naprostá většina sběratelů ukládá cukry do průhledných fólií z umělé hmoty. Je to výhodné, protože jednak lze cukr z fólie snadno vyndat a přemístit, jednak je vidět z obou stran. Používají se buď v obchodě zakoupené tzv. eurofólie s kapsami formátu A4 na tzv. hokejové karty nebo na vizitky, na některé menší cukry a umělá sladidla lze použít i fólie na ukládání diapozitivů. Jejich plocha sice není optimálně využita, ale většinou to stačí. Fólie se zakládají do desek či šanonů; doporučujeme používat kroužkové desky se čtyřmi kroužky, protože v nich fólie lépe drží a neohýbají se. Do fólií lze ukládat sáčky prázdné i plné.
Někteří sběratelé si dělají nebo nechávají dělat fólie na míru, aby lépe využili celou jejich plochu. Není to zas až tak pracné, podstatou je položit na sebe dvě fólie (dostanou se v papírnictví i s dírkami pro založení do šanonu) a vytvořit v nich „kapsy“ potřebného rozměru, a to buď natavením a spojením fólií páječkou, nebo docela prostě prošitím na šicím stroji. Proti kupovaným standardním fóliím vyjdou také podstatně levněji.
S ukládáním tyček mohou být problémy. Vzhledem k malému objemu je sice možno je ukládat do ploché krabice např. od bonboniéry, není to však přehledné a cukry se při manipulaci s krabicí zpravidla pomíchají. Doporučujeme zkusit fólie na filmové negativy, nejlepší jsou ovšem fólie zhotovené na míru.
JAK TŘÍDIT CUKRY?
Obsahuje-li naše sbírka jen několik tisíc cukrů, orientujeme se v ní bez problémů a většinu svých cukrů si osobně pamatujeme. Začínající sběratel proto zpravidla necítí potřebu používat nějaký propracovaný systém tříděni a ukládání, ale jak jeho sbírka poroste, bude jej určitě potřebovat, a to ze dvou důvodů:
1. Aby byla sbírka sbírkou, musí mít nějaký řád, v němž jsou cukry k sobě zařazeny tak, aby vynikly určité logické souvislosti mezi nimi.
2. Sbírka by měla být uspořádána tak, aby bylo možno poměrně rychle zjistit, zda v ní už máme či nemáme nově získaný cukr.
Oba tyto požadavky na třídicí systém jsou bohužel poněkud protichůdné. Co tedy dělat?
Ideální by bylo, kdybychom měli třeba jako filatelisté k dispozici nějaký katalog a své cukry prostě řadili podle něj. To však v našem oboru ještě dlouho nebude. Všimněte si, že katalogy pro jiné obory sestavují firmy, které se sběratelským materiálem obchodují. Přitom skoro žádný katalog není úplný a v případě cukrů, které jsou určeny pro spotřebu a vyrábí je veliké množství výrobců pro ještě větší množství zákazníků, to platí dvojnásob. Sběratelé se tedy uchylují ke svépomoci a určité katalogy některých zemí již tvoří či vytvořili. Takový katalog je neocenitelný např. tehdy, potřebujeme-li si ověřit, zda je naše série úplná – poptávat chybějící kousky mezi kolegy pak lze jen odkazem na katalogové číslo.
Snad všichni sběratelé třídí své cukry podle zemí (k tomu viz samostatný článek), ale při větším počtu cukrů z jedné země je třeba mít ještě další hlediska. Každý to řešíme po svém a zde uvádíme jen některé příklady.
Třídění tématické vychází z námětů (témat) na cukrech. Na internetové stránce paní Lisbeth Verhouwe je uvedena jedna taková klasifikace, která má přes 40 základních kriterií (od postav přes zvířata, rostliny, budovy, firmy, kulturu, sport až po např. citáty a cukry neurčité). Je to pěkné a může to přispět k logické ucelenosti sbírky, potíže však nastanou v okamžiku, kdy jeden cukr splňuje víc kriterií a sběratel musí rozhodnout, kterému dá přednost (třeba kávě před restaurací či citátem). Cukry z jedné série samozřejmě patří vždy k sobě.
Nejvíc našich cukrů je z Čech a ze Slovenska. Ve srovnání se zahraničím jich není zas tak moc a jejich tématika je do jisté míry specifická, protože většinou byly vyrobeny po roce 1989. Zde je možné dělení na cukrovary, „gastropodniky“ tj. restaurace, vinárny apod. (ty pak ještě dál podle krajů a měst), firmy (ty dále podle oboru činnosti), velkoobchod, politika apod. V případě kávy, která se prodává i u nás či na Slovensku, lze opustit základní třídění podle zemí a nechat pohromadě cukry kávy téže značky ze všech zemí.
Tento systém docela vyhovuje požadavku na uspořádání sbírky v logických souvislostech a dají se při něm i docela dobře ověřovat přírůstky. Navíc pomůže, uložíme-li cukry odpovídající danému kriteriu zvlášť „na výšku“ a zvlášť „na šířku“. Malér ovšem může nastat, je-li každá strana cukru orientována jinak.
Zjistit, zda již máme či nemáme několik nových cukrů v třeba i několika set kusovém souboru, není nikdy až tak pracné a časově náročné. Problémy nastanou v okamžiku, kdy je těch přírůstků k ověření najednou moc. Dodnes vzpomínáme, jak jsme přebírali a zařazovali několik stovek starých holandských cukrů, které jsme dostali na burze v Dačicích. Už jen zjistit duplicity mezi těmito přírůstky byl problém, protože na jejich rozložení bychom potřebovali pingpongový stůl, ne-li sokolovnu. Tématika moc nepomohla (většinou to byly restaurace a hotely), tak jsme použili další pomocná kriteria: cukry jsme rozdělili na menší hromádky podle převládajících barev a vyobrazených námětů (budovy, stromy apod.) a každou hromádku jsme porovnávali zvlášť.
O třídění podle barev se pochvalně zmínila i Hanka Majerová v sedmém čísle Cukřenky. Převládající barvu je údajně vždy možné určit a vícebarevné jsou prostě vícebarevné. Na první fólii v oddíle lze nalepit kolečko příslušné barvy, takže i hledání je rychlé.
Jako pomůcka pro rychlejší vyhledání je třídění podle barev dobré (dokonce velmi dobré při ukládání malých balených kostiček), má však několik háčků. Šikovné je v případě, kdy můžeme jednoznačně určit, jaká barva vlastně na daném cukru převládá; u oboustranného potisku to může být problém. Bohužel máme zaručeno, že se k sobě nedostanou jinak stejné nebo velmi podobné cukry různé barvy (např. hnědý a bílý cukr z jedné restaurace nebo stejný text buď vytištěný pokaždé jinou barvou, nebo na pokaždé jiné barvě podkladu). Samotná barva ostatně není zrovna ten hlavní důvod, proč se balené cukry potiskují.
Zajímavá metoda je třídit cukry abecedně podle města, které je na nich uvedeno. Je-li měst na jednom cukru víc, bere se to první. Prohledávání je velmi snadné, potíže však mohou nastat při oboustranném potisku, je-li na každé straně město jiné. Určitou nevýhodou je, že chceme-li zařadit přírůstek do sbírky uspořádané podle abecedy, může to mít za následek přesunutí dalších třeba dvaceti cukrů, aby bylo třídicí kriterium dodrženo.
Někteří sběratelé třídí své cukříky podle výrobců a v rámci jednoho výrobce v případě potřeby podle dalších kriterií (abecedně, podle barvy apod.) Dobré také je, když výrobce (balírna) opatřuje své produkty zakázkovým číslem (kódem); u nás to dělá firma Hellma Praha. Třídění i porovnávání je pak jednoduché a rychlé, výsledkem takového uspořádání je však námětový mišmaš. Změní-li zákazník výrobce, jeho cukry se ve sbírce se stejnými cukry od jiného výrobce nepotkají.
Velcí sběratelé dávají přednost uspořádání umožňujícímu rychlé vyhledávání. Je to logické, celou svou sbírku stejně najednou vystavit nemohou a budují proto jakýsi depozitář či základní fond, z něhož vybírají cukry pro prezentace. Jsme však názoru, že cukry by měly být řazeny spíše tak, aby vynikly již zmíněné logické souvislosti mezi nimi, abychom se my i neznalý návštěvník mohli sbírkou pokochat.
A CO EVIDENCE SBÍRKY?
Náš klub ji nepředepisuje, protože se nehoníme za rekordy, většina sběratelů si však nějakou evidenci vede, už třeba jen proto, aby věděla, kolik cukříků vlastně má. Je to na vás… |
